slovodne
13.11.2021 19:00:50
APOKALYPSA, KTERÁ NEBYLA
Pokud si ubližujete stejným způsobem jako já (tj. čtete diskuze o vy-víte-čem), možná jste si už položili otázku, jak sakra mohou být někteří lidé tak strašně, strašně moc odpojení od reality?Došel jsem k závěru, že za to může první vlna, respektive způsob jakým ji lidé prožili. Nebo - přesněji řečeno - neprožili.
Apokalypsa visela ve vzduchu už delší dobu. Rok 2020 ve skutečnosti začal vlnou memů o třetí světové válce. Potom, když se začalo řešit vy-víte-co, nabyly ony memy konkrétní podoby takových těch "co nás teď může čekat" článků. Pokud si někteří lidé stěžují, že se jednalo především "o epidemii strachu", já jim musím dát jednoznačně za pravdu. Minimálně takový iDnes nás připravoval na něco, co vypadalo jako kříženec mezi zombie apokalypsou, blackoutem a Dnem trifidů. Nemusím doufám moc zdůrazňovat, že se pak tyhle "rady" ukázaly jako docela mylné.
Další věcí byl nedostatek těstovin. Všude se o tom psalo, prý je lidé v panice vykoupili, ale ve Vysočanech se to zjevně neprojevilo. V Bille došel pouze jeden druh těstovin (asi ty nejlevnější), jinak v žádném obchodě nebyly zmínky blížící se apokalypsy vidět.
Později jsem této záhadě přišel na kloub - vykoupení těstovin se týkalo jenom velkých obchodů, kam je možné přijet autem (např. Globus na Černém Mostě). To má svou logiku - 20kg trvanlivých těstovin prostě nepovezete domů tramvají.
Poslední zážitek, který si pamatuju bylo takové bizarní setkání u tunelu. Tehdy už byla karanténa, ven se smělo jen v nejnutnějších případech a jen s rouškou, proběhlo ono národní vzepětí (kdy se šily roušky) a celkově situace vypadala, jak kdyby venku byli běhali Trifidi. Tehdy jsem během jednoho hezkého nedělního odpoledne odešel do přilehlého lesa fotit vlaky. Tam jsem u tunelu potkal nějaké dva týpky s detektorem kovů a při čekání na vlak jsem s nima prohodil pár slov. Potom jsem si uvědomil, že těhle pár slov byl asi největší mezilidský kontakt, který jsem za posledních několik týdnů měl.
Celá země se ubrhla do apokalyptického režimu a přitom se vlastně vůbec nic nedělo. Na statistikách a grafech vypadá období, které popisuji (tj. jaro 2020) jako jenom úplně miniaturní vlnka, (řádově) dvacetkrát menší než to, co pak následovalo. Ale způsob, jakým jsme ji proživali rozhodně menší nebyl, ba naopak. Troufám si tvrdit, že takovýhle pocit mimořádné situace už pak nikdy nenásledoval.
Volali jsme hoří a když pak opravdu hořelo, už to nikdo neposlouchal.
(zveřejněno 3. listopadu)