slovodne
8.2.2018 10:21:01
Kvílení
je slovem středy, protože jsem včera vyvíjel něco v Symfony a přitom vždycky kvílím.Jinak jsem pak byl pekelně unavenej a škrábalo mě v krku. Do ničeho se mi nechtělo a venku padal sníh. Když jsem se pak dokopal k tomu, abych šel se psem, tak jsme dělali stopy na čerstvě zapadanou silnici, kudy před námi nikdo nešel.
Večer jsem pak den zakončil písničkou Průměrný děti historie:
jak se tak koukám kolem sebe, vidím tu spoustu nových tváří
vidím mezi vámi ty nejsilnější a nejchytřejší pod sluncem
vidím všechen váš potenciál a vidím, jak se s ním plýtvá
zatraceně, celá generace čerpá benzín
dělá číšníky nebo otroky v kancelářích
reklama nás nutí, abysme se honili za auty a obleky
abysme dělali práci kterou nenávidíme a nakupovali sračky, který nepotřebujeme
jsme průměrný děti historie
bez cíle a bez místa
nemáme žádnou velkou válku, žádnou velkou hospodářskou krizi
naší válkou je válka duchovní a naší velkou krizí je náš vlastní život
televize nás všechny vychovala ve víře, že jednou z nás budou milionáři a filmový hvězdy
ale nebudou
pomalu si to uvědomujeme a jsme z toho fakt nasraný
pořád se chceme snažit dělat něco jinak
ale pokaždý to dopadá stejně
bojíme se pohnout z místa
protože nevíme, co ještě může přijít tam, kde teď jsme
ale stejně nic nepřichází
čekáme na tu změnu, která to konečně udělá takový, jak bysme chtěli
(Inspirace Ginsbergovým Kvílením je myslím zřejmá.)
Přiznám se, že když jsem tuhle písničku slyšel poprvé, tak mě to vlastně rozesmálo. Některý věci jsou tak strašný, že když se řeknou na "plnou hubu", tak jsou zároveň k smíchu.
Zároveň jsou ale tak děsivý, že nechápu jak je někdo, kdo řekne takovou věc, schopen druhý den přijít do práce.
Něco podobného občas bývá v mých povídkách, ale já píšu s nadsázkou, takže pak hrdina bydlí mezi gaviály a šotouši kradou domy. V povídkách to zní dobře, ale jako realita to nestojí za nic.